Smetanovo skladatelské dílo lze stylově zařadit do novoromantismu. V mládí přišel do styku s klasicistní i raně romantickou hudbou běžnou ve střední Evropě (Gluck, Mozart, Beethoven), později jej ovlivnili například Schumann, Chopin nebo Berlioz. Ze soudobých hudebních proudů měl nepochybně nejblíže k novoněmecké škole kolem Liszta a Wagnera, ale jednoznačné zařazení do „německého kulturního okruhu“, datující se již od výkladů Otakara Hostinského, zastírá jak Smetanovu inspiraci soudobou italskou, francouzskou nebo slovanskou hudbou, tak zejména jeho tvůrčí osobitost. O ni přitom Smetana usiloval a zakládal si na ní, neváhal v souvislosti se svým dílem hovořit o „smetanismu“ nebo „smetanovském stylu“, a o svém vztahu k novoněmecké škole se – při všem obdivu k Lisztovi a Wagnerovi – vyjádřil tak, že k ní náleží jen natolik, nakolik „hlásá pokrok, v ostatním patřím sám sobě.“