Česká píseň
Geneze
Geneze České písně, stěžejního Smetanova sborového díla, je poměrně složitá. Buditelský text Jana Jindřicha Marka vyšel nejprve 26. března 1840 v Tylových Květech, knižně potom ve 2. svazku Zábavných spisů Jana z Hvězdy (což byl Markův pseudonym) roku 1843. Byl zhudebněn ve čtyřicátých letech více skladadateli a zpíván na vlasteneckých besedách. Smetana, který báseň znal patrně již od studentských let, ji poprvé zhudebnil jako mužský sbor a capella někdy v roce 1860 na podnět Ludevíta Procházky. Je to po Písni svobody z roku 1848 první zhudebnění českého textu u Smetany. Toto prvé znění nemá s pozdější kantátou nic společného. Rukopis této prvé verze je uložen v MBS a prvé její provedení se konalo 12. května 1940 u Smetanova hrobu na vyšehradském Slavíně. Když se Smetana ujal podruhé zhudebnění Markova textu, v roce 1868, přistoupil ke kompozici zcela nově a původní verze, kterou považoval za pouhou skicu, se vůbec nedržel. Tentokrát šlo o smíšený sbor s průvodem klavíru. Toto druhé znění bylo premiérováno 16. května 1870, za řízení Ferdinanda Hellera a klavírního doprovodu Františka Kavána v Novoměstském divadle, při sjezdu česko-slovanských smíšených pěveckých spolků. Jen pro úplnost dodejme, že pro koncert pražského Hlaholu 29. března 1875 byl doprovod posílen ještě harmoniem. Rukopis úpravy je nezvěstný a ani nevíme, zda pochází od Smetany.
Smetana se znovu vrátil k České písni po dokončení Tajemství roku 1878. Tuto třetí verzi možno považovat za Fassung letzter Hand. Spočívá v přikomponování větších orchestrálních vstupů ve všech čtyřech větách, kromě dalších drobných změn, což jsou hlavně opravy deklamatorně chybných míst z dřívějších verzí. Orchestrální partituru dokončil Smetana v Jabkenicích 20. září 1878 a provedena byla poprvé již 24. listopadu 1878 na Žofíně členy sboru a orchestru Královského zemského českého divadla pod taktovkou Adolfa Čecha, tedy nikoli – jak tvrdí Josef Plavec (1941) – pražským Hlaholem na Smetanově jubilejním koncertu 4. ledna 1880 na Žofíně, pod taktovkou Karla Knittla.
Rozbor díla
Vlastenecká kantáta s jasným společenským zadáním se skládá, v souladu s členěním textu básně, ze čtyř oddílů, čtyř různých obrazů, napodobujících čtyřvětý koncept symfonie. Tonální plán vychází z tóniny F dur, a přes tóniny A dur a C dur se opět navrací do závěrečného F dur. Krajní věty, I. Andante a IV. Moderato maestoso, jsou svěřeny smíšenému sboru, zatímco druhá věta, II. Allegretto molto moderato, sboru ženskému a třetí věta, III. Moderato, sboru mužskému. Smetanova kantáta měla své významné místo v dobové, národnostně vznícené atmosféře, jako vznešená apoteóza zpěvnosti lidu českého. Smetana se nadchnul poetickou ideou Markovy básně s veškerou vřelostí své čisté duše, a piedestalizoval tak českou píseň na nejvyšší stupínek: ona může být ve svých náladách proměnlivá jako život sám, ale nejkrásněji prý zní, opěvuje-li lásku k vlasti. Dnes je uváděna převážně jen při výjimečných slavnostních příležitostech, typicky na úvod či závěr hudebních festivalů.
Autor textu: Ivan Žáček
Základní informace
Obsazení
Další informace
Česká píseň: verze pro smíšený sbor a klavír
Orchestrální verze viz Česká píseň (kantáta)