Koncertní etuda C dur

Geneze

Koncertní etudu C dur označuje ve svých soupisech Smetana jako Scherzo či Etude, nejprve jako op. 13, později v opise jako op. 12. Svědčí to o těsné časové blízkosti s Baladou e moll, pokud jde o vznik obou skladeb. Ve svém soupise (1875) Smetana datuje Etudu do roku 1858, což by znamenalo, že její kompozice spadá do období mezi dvěma významnými kompozicemi plodného roku 1858, symfonickými básněmi Richardem III. a Valdštýnovým táborem. Berkovec ovšem uvádí, že Smetana na Etudě pracoval ještě v srpnu následujícího roku.

Etuda existuje ve dvou verzích. Dlouho byla veřejnosti známa jen ta prvá (1858), která se poprvé objevila roku 1905 v edici Z pozůstalých skladeb Bedřicha Smetany (sv. V). Autograf druhého definitivního znění je nezvěstný, ve Smetanově pozůstalosti byl však nalezen opis, autorovou rukou revidovaný, jejž lze považovat za Fassung letzter Hand. Obsahuje všechny dodatečné Smetanovy doplňky, přednesové poznámky a opravy. Tuto verzi nelze přesně datovat, vznikla někdy po roce 1860, a byla poprvé publikována Františkem Bartošem (SNKLHU 1962). Definitivní verze je o něco kratší (293 t. oproti původním 302 t.) a největší změny zasahují střední část, kromě toho Smetana rovněž přidal dvacetitaktový úvod. Pro srovnání obou verzí zde postačí uvést, že jestliže v prvé Smetana dodává zpěvnému druhému tématu větší váhu, aby je v závěru nechal již zcela dominovat nad toccatovou myšlenkou, pak druhá verze tuto tendenci jen dále posiluje, a to právě změnami ve středním díle, kde omezil expozici prvého tématu a naopak rozšířil a posílil vyznění druhého tématu (jak to učinil již v roce 1849 ve skladbě Allegro capriccioso).  

Původní verze nese na titulní straně věnování psané Smetanovou rukou: Fräulein Ingeborg Starck, mladé pianistce a žákyni Franze Liszta, jejíž hru zprvu Smetana velmi obdivoval. Po dvou letech, při své koncertní cestě po Německu a Holandsku, nicméně měl již k její hře řadu výhrad. Zřejmě proto při pozdní revizi svých skladeb toto původní věnování přeškrtl.

Rozbor díla

Stejně jako v Baladě, která zůstala fragmentem, těží i v Koncertní etudě C dur Smetana v maximálmí míře z vystupňované nástrojové virtuozity i témbrové proměnlivosti rozsáhlých ploch. Koncertní etuda C dur, opět jedna ze skladeb, jež psal Smetana hlavně pro sebe a svá koncertní vystoupení, se opírá o dvě kontrastní témata. Hlavní téma, jež zazní hned pro krátkém úvodním rozběhu, je úhozově razantní, utvářené staccatovými akordy na způsob toccaty, čiší z něj nezkrotná energie a je silně modulačně založeno. Druhé, líbezně kantabilní téma naproti tomu je lyrickým, zprvu klidně vznosným zpěvem, který však v později přerůstá do oslnivě jásavých, triumfálních poloh. Je to jeden z krásných dokladů Smetanova bohatého lyrického fondu.

Autor textu: Ivan Žáček