Valdštýnův tábor
Geneze
Druhá symfonická báseň švédského období, Valdštýnův tábor, vznikala bezprostředně po předchozím Richardovi III, v druhé polovině roku 1858. Dokončena byla v Göteborgu 4. ledna 1859. Po temné Shakespearově tragédii představoval nový námět pro Smetanu vítanou změnu. Svědčí o tom chvat, s nímž se hned po dokončení Richarda pustil do nového úkolu. Hned 9. srpna 1858, tři neděle po dokončení Richarda, si poznamenal do zápisníku motivů temperamentní hybnou myšlenku, která se pak stala základem úvodní části díla. Dalším vítaným podnětem byla i prosba Josefa Jiřího Kolára, významného českého herce, divadelního organizátora a strýce Smetanovy ženy Kateřiny, aby Smetana složil hudbu k Schillerově Valdštýnské trilogii. Měla to být podle původního záměru prvá část dvoudílného cyklu. Druhou část, Valdštýnovu smrt, však Smetana již nenapsal. Ohledně programu skladby se Smetana zmiňuje v dopise Josefu Prokschovi z 9. září 1858: „Kromě o několika klavírních věcech pracuji právě o hudbě k Schillerovu ‚Valdštýnovu táboru‘, po němž má později následovat ‚Valdštýnova smrt‘. Pestré hemžení v táboře, jak je líčí Schiller, je vskutku vděčná úloha pro hudební zpracování. Doufám, že během tohoto roku ji dokončím.“ Podobně jako v předchozím Richardovi III se program díla a jeho hudební plán inspiruje Schillerovou hrou jen velmi volně. Hudba se tu rozvíjí podle ryze hudebních zákonitostí, zato Smetana usiluje o českost své hudební inspirace. V dopise Ludevítu Procházkovi z 26. září 1877 píše: „Upozorňuji, že co do slohu jsem se snažil již v symfonické básni Valdštýnův tábor komponované ve Švédsku v roce 1858 národní ráz a sice dosti zdařile dáti.“ Český charakter díla mohl Smetanovi vyplynout již ze skutečnosti, že děj hry je situován do okolí Plzně, které tak dobře znal ze svých plzeňských let. Ale jistě souvisel s organickým vývojem jeho hudební řeči, zejména s klavírní tvorbou tohoto období. Vedle polek op. 7 a 8 to byl především cyklus Vzpomínka na Čechy ve formě polek, v nichž se Smetana poprvé důsledně pokouší vystihnout český charakter hudebního projevu.
Korespondence s Franzem Lisztem, zejména dopis z 24. října 1858, svědčí o tom, jak velké naděje na první uvedení svých symfonických básní spojoval Smetana právě se jménem toho, jenž je inspiroval. Smetana obě básně Lisztovi přehrál, dokonce dvakrát, během své druhé návštěvy ve Výmaru (5.–13. června 1859 ). 11. června si poznamenal do deníku: „Byli jsme sami, a poslechl si Črty, polku atd., a konečně opětovně Richarda a Valdštýnův tábor. Jeho poznámky k nim chci všechny uvážit. Políbil a objal mne a slíbil, že mé věci provede.“ Liszt sice švédské symfonické básně nikdy neprovedl, ale do jejich osudů přesto zasáhl. Přiměl Smetanu, aby provedl revizi jak Valdštýnova tábora, tak i Richarda III. Revizi Valdštýnova tábora Smetana provedl 2. září 1859 v Praze, jak plyne ze zápisu v deníku („pracoval jsem na zkrácení Valdštýnova tábora“).
Nepočítáme-li školní provedení Richarda III. při veřejné zkoušce žáků 24. dubna 1860 v Göteborgu, v úpravě pro 4 klavíry na 16 rukou, k prvému orchestrálnímu uvedení obou symfonických básní došlo až po Smetanově návratu do Prahy, na prvém samostatném koncertě v sále na Žofíně 5. ledna 1862.
Rozbor díla
Představa vojenského ležení v okolí Plzně, kraje Smetanových studentských let, vyvolala v něm nový typ hudební invence, anticipující směřování Smetanovy hudební řeči z doby, kdy se bude cele věnovat úkolu, jejž můžeme nazvat politickým a jemuž bude věnovat svá nejlepší léta: vytváření české národní hudby. Vzrušené úvodní víření, když vstupujeme do tábora, jeho živý ruch, hulákání rozjařené vojácké chasy, ano i kárání vysmívaného kapucína, později i taneční rej s dudáckým basem a polkou, pizzicata noční hlídky a konečně i energicky vygradovaný pochod na závěr – to vše zní nezaměnitelně českou notou.
Strukturálně jsou patrné čtyři části, na něž je dílo vnitřně rozčleněno. První část líčí vojenský život v táboře, druhá simuluje taneční větu, třetí část je nočním intermezzem, a čtvrtá část, uvozená rozbřeskem slunce a fanfárou, vrcholí temperamentním pochodem.
Autor textu: Ivan Žáček