Vzpomínka na Čechy ve formě polek
Geneze
„Pracuji na polkách v chopinovském způsobu jeho mazurek. Jedna je napsána, tři rozvrženy.“ To je zápis v deníku, jejž si Smetana zanesl 17. 12. 1859. Na Štědrý den 24. 12. pak připojuje: „Dopoledne psal dopis Betty a komponoval polku Es.“ A konečně 12. února si poznamenal: „Dopoledne jsem komponoval polku e moll op. 17 [sic!]“ Poslední zápis týkající se vzniku těchto čtyř polek pochází z 30. března 1860, kdy Smetana provedl, vedle jiných skladeb, i „Es dur polku, zcela novou“. Tyto čtyři polky pak Smetana vydal v roce 1863 pod souhrnným názvem Souvenir de Bohême en forme de polkas, když je rozdělil do dvou opusů: Polky a moll a e moll op. 12, Polky e moll a Es dur op. 13. První dvojici později věnoval Fröjdě Beneckové, druhou své choti Bettyně. K prvému veřejnému provedení došlo v Praze 5. ledna 1862, kdy Smetana zahrál Polku Es dur, a z reakcí soudobé kritiky nelze soudit, že by se provedení setkalo s porozuměním.
Dokud nenapsal České tance, pokládal Smetana tyto čtyři polky z let 1859-1860 za to nejlepší, co dosud v oboru drobných klavírních žánrů vytvořil. Často je hrál na svých vystoupeních a zejména poslední Polka Es dur byla pevnou součástí jeho koncertního programu. Jejich programové označení dobře vystihuje, jaký citový náboj je v těchto dílech ukryt. Smetanova touha po domovině ozývala se během švédského pobytu stále silněji a je přirozené, že se obtiskla do všech čtyřech polek velmi silně. Smetana se zde vydává na zcela novou půdu, vytváří nový, velmi osobní výraz tím, že svěřuje klavíru svou privátní konfesi. Nejsou to již užitné skladby taneční, ale nepatří ani do měšťanského salonu. Jejich niterná, osobně zbarvená výpověď míří k nové zvukovosti, křehčí, subtilnější, zadumanější. Smetanovo heimweh přináší nebývalý příliv melancholie, jež strukturálně proniká do hudební formy a utváří nově i klavírní stylizaci. Smetana si prakticky ověřoval možnosti takto subkjektivně založené kompozice již na symfonických básních, především na Richardovi III. Zde, na půdě křehčího, komorně ztišeného projevu, mohl v oboru, který mu byl velmi blízký, měřeno počtem klavírních cyklů, jež do té doby již vytvořil, rozvinout svobodně svoji osobnost skladatele i klavíristy v jedné osobě. V zátylku mu však sedí velký zjev Chopinův, k němuž se sám přiznaně hlásí, vytvářeje své polky „v chopinském způsobu jeho mazurek“. Vykládá si polku jako výraz českého hudebního idiomu, jenž je jakousi analogií toho, co vkládal Chopin do svých mazurek. Právě tím, že se zřekl vnější užitné tanečnosti, tím, že se uchýlil do hloubi své zadumané, tesknící slovanské duše, se právě zde, ve Vzpomínkách na Čechy, göteborský Smetana přiblížil Chopinovi, tesknícím uprostřed pařížského salonu po své daleké ojczyzně, snad vůbec nejvíce z celého svého klavírního díla. Není to tedy jen vnější podobnost daná společným inspiračním podhoubím, co tyto švédské polky spojuje s polsko-francouzským mistrem, ale jde tu o mnohem vyšší formu vnitřní, strukturální spřízněnosti. V klavírní dikci, v modulační těkavosti, oscilující mezi oběma paralelními tóninami, jako typicky chopinském rysu, v častém využívání metricky nepravidelných skupin, dokonce i v chopinském ornamentu, často chromaticky založeném, jímž Smetana křehce protkává svou hudební periodu. Není to ostatně ani trochu překvapivé: každý mistr, který se vydal na půdu takto žánrově založené klavírní poezie, se nemohl v oněch letech vyhnout oslnivému zjevu Chopina a jeho revolučnímu přínosu, obohacujícímu klavírní stylistiku do té doby nevídaným způsobem.
Charakteristika díla
Všechny čtyři polky tvoří jakýsi programový celek, jenž je však v obou opusech citlivě odstíněn. Zatímco op. 12 se více vzdaluje extrovertnímu světu radostné tanečnosti, Polky z op. 13 se v základních rysech více přimykají k lehčím, metricky pravidelnějším intonacím. Je patrná i snaha o myšlenkově zcelující monotematismus, Polka e moll z op. 12 vyrůstá z jediné myšlenky, náladově bohatě proměněné – tvůrce Richarda III. se tu nezapře. Téma střední části Più animato odvozeno z hlavy vstupního tématu, jeho evoluce pak ústí do mocné gradace, jež připomíná již patos pozdějších operních scén (Séquardtová). Střední díl druhé Polky e moll z op. 13 je podle Očadlíka již anticipací, „názvukem pozdějších tónů Mé vlasti a dua Z domoviny“. V závěrečné Polce Es dur z op. 13 se Smetana dokázal ze Chopinova vlivu vymanit nejdůsledněji. Hned v úvodním robustním nástupu polkového tématu, postaveném na tónech zvětšeného kvintakordu, tu promlouvá Smetana svou charakteristickou hudební řečí. I evoluce hlavního tématu a tonální průběh jeho dalších uvedení prozrazuje již nezaměnitelně smetanovský rukopis. Stálý rubatový charakter tempa, odvážný tonální plán s ostrými kontrasty harmonickými a celková výrazová dynamičnost této Polky přináší nové výrazové možnosti, které však tehdejší posluchačstvo zjevně spíše mátly.
Autor textu: Ivan Žáček